Vukovar

CZ/ENG

Co se na tomto místě stalo?

Vukovar leží na pravém břehu Dunaje přímo na chorvatsko-srbské hranici. Stal se prvním evropským městem od konce druhé světové války, které bylo kompletně zničeno v boji. Došlo k tomu na přelomu léta a podzimu 1991, kdy bylo město téměř tři měsíce obléháno jugoslávskou lidovou armádou a srbskými paramilitárními jednotkami. Město bránila chorvatská národní garda, další chorvatské ozbrojené složky a civilisté. Během bitvy dopadaly na území Vukovaru desítky tisíc raketových střel. Po dobytí města Srbové zmasakrovali stovky vojáků i civilistů a dalších 20 tisíc obyvatel vyhnali. Slobodan Milošević byl později spolu s dalšími vojenskými veliteli usvědčen z válečných zločinů, které byly spáchány během bitvy o Vukovar i bezprostředně po ní. Kolem dvou set lidí, kteří se ukrývali ve vukovarské nemocnici, zabily srbské jednotky na farmě Ovčara, na padesát dalších zmizelo neznámo kam. Této události se později začalo říkat „vukovarský masakr“.

Jak toto místo vypadá dnes?

Převážná část města byla po válce znovu postavena. Bitvu o Vukovar tak na první pohled připomíná jen vodárenská věž, která ční nad Dunajem jako memento bojů i jasná deklarace místní politiky paměti. Padesátimetrová věž je úmyslně ponechána ve stavu z doby obléhání. Má být připomínkou utrpení a bolesti a zároveň symbolem vítězství a nového života. Jako nezáměrné memento minulosti ale působí také polorozpadlé nádraží z dob habsburské monarchie či opuštěná funkcionalistická továrna na boty, kterou zde na předměstí před druhou světovou válkou založil československý koncern Baťa.
Do vypuknutí války byl Vukovar prosperujícím městem v jedné z nejbohatších částí Jugoslávie. Bok po boku zde žilo rozmanité obyvatelstvo, včetně Chorvatů a Srbů. Současná poloha na periferii Chorvatska však umocňuje problémy celé východní části země, především pak nezaměstnanost. Poválečný Vukovar se proto stal místem, v němž mnoho mladých lidí nevidí žádné vyhlídky do budoucna a touží z města odjet. Z Vukovaru je už nevyhání válka či etnická příslušnost, ale ekonomické důvody.

K čemu toto místo slouží?

Vukovar rozhodně nepatří mezi nejvyhledávanější turistické cíle v Chorvatsku. Přesto se na hlavní městské promenádě nachází nespočet stánků se suvenýry. Motivy upomínkových předmětů prozrazují, na čem turismus ve Vukovaru stojí. Trička, šály, magnety, svíčky a mnohé další dekorativní předměty nesou motivy vukovarské vodárenské věže, jež se stala symbolem dobytí města v roce 1991. Zdá se, že kýč může být cesta, jak si vydělat peníze, ale také jak se vyrovnat s místní traumatickou minulostí. Pravidelnými návštěvníky Vukovaru a potenciálními zákazníky těchto prodejen jsou především chorvatští školáci. Návštěva města na Dunaji a dějiště nedávného chorvatského traumatu je totiž jakožto součást školních osnov povinná.

Na co se tu (ne)vzpomíná?

Bitvu o Vukovar nepřipomínají pouze turistické stánky na hlavní ulici, ale také celá jedná místnost v městském muzeu. V ní se nachází autentické trosky z vybombardovaného města. Na stěnu jsou přitom promítány letecké záběry Vukovaru z roku 1991 a ze současnosti. Hlavním, a poněkud zvláštním místem paměti je však expozice ve vukovarské nemocnici, která je muzeem a památníkem zároveň. Výstava a její instalace působí především emocionálně-afektivně, nevysvětluje příčiny etnického konfliktu a vytváří představu jakéhosi nepochopitelného archetypálního zla. Zlo v tomto podání není něco, co se člověk rozhodně dělat, ale co v něm esenciálně je. Narativ vytváří jasné rozdělení mezi „námi“ a „jimi“, což ostatně autoritativně potvrzuje i průvodkyně v městském muzeu: „The Croats were the good guys, the Serbs were the bad guys.“ („Chorvati byli ti dobří, Srbové ti zlí.“) Traumatická minulost se v tomto případě nestává místem k reflexi, ale k budování národního mýtu, na němž stojí politická legitimita současného chorvatského státu. Z obětí se stávají hrdinové.